Od Formulí 1 z Mostu až na Gazárku za Aircooled Maniacs… týden motorů

     A tak abychom Vám pokrátili čekání na další porci povídání o cestování po Novým Zélandu, koukneme se na cesty trochu z jinýho soudku. Bylo by asi na čase vysvětlit, že články o Zélandu momentálně vznikají retrospektivně, neb od začátku června jsme již zas zpátky v Evropě. Samozřejmě o porci potulek z Jižní polokoule Vás neochudíme, ale uděláme si takový intermezzo, tak na odlehčení…

     Je totiž pátek 23. června a vrcholí přípravy, než vyrazíme na The Most Historic Grand Prix 2018. Obsazení: Julča, Merlin, Modrej a Zářivka. Že se nám ten tým rozrostl? Ano, i když na prezentaci Zářivky dochází až teď, protože až nyní se konečně pohybuje po silnicích pravidelnou jízdou a ne jen přískoky. Ale pěkně popořadě.

    Modrýho asi netřeba představovat. Volkswagen Transporter T3, dodávka, kterou to vše začalo a ostatně ji můžete znát z úvodní fotky v záhlaví našeho blogu. Tudíž stálice, i když i ta se v čase mění…

     Ale Zářivka? No je to tak. Škoda Rapid 130, ročník 1987, přírůstek, kterej za poslední roky víc prostál po různých garážích než toho najezdil a k nám konečně dorazil před třemi lety. Času na ni moc nebylo, navíc zélandská přestávka, ale dnes se již má čile k světu, i když to ještě nějakou tu hodinu či den v garáži dá, než to bude to pravý…

   V pozadí celý týhle taškařice stojí sraz historických vozidel na autodromu v Mostě při příležitosti již zmiňovanýho sportovního podniku, jehož první ročník se nám podařilo navštívit loni ještě před odletem. A jelikož jsme měli dost dlouhou přestávku od garážovýho montování, tak proč nepřipravit pro letošní ročník rovnou obě auta.

   A tak nás čekal čtrnáctidenní maraton vyřizování depozitu, povinnýho ručení a do toho montování. Modrej tolik péče nepotřeboval, vyměnit olej, prolízt autem jak prolejzačkou a tu a tam něco přitáhnout, porovnat, vyměnit, jako třeba kempovací baterku. Za to na Zářivce toho bylo víc.

    Celá zadní náprava se občas chovala dost nepředvídatelně, benzínový čerpadlo už taky mělo tu největší slávu za sebou a originální hliníkový disky bylo taky třeba trochu opečovat. Prasklina v jednom z nich vlastně nastartovalo celou anabázi jejich renovace.

    Ale dost nudnýho popisování, kterak se vrací život do starejch krámů. Je pátek 23. června, Modrej je už zas komplet nastěhovanej, jídlo v ledničce, skřínky napakovaný, Julča usedá za volant a otáčí klíčkem startéru. Ze zádi krabice se ozve důvěrně známý klapot jeho pětasedmdesátikoňovýho srdce dychtícího po pořádný projížďce. A Merlin, pomalu tím samým grifem, startuje třináctistovku v zádi Zářivky. Pořádná jízda začíná.

   Nemáme vysílačky a tak se jen domlouváme, že Zářivka jako ještě poměrně syrový auto pojede první, aby to bylo jednodušší, kdyby se něco vysypalo. Pro Merlina to znamená, že se musí krotit a nezkoušet hned od začátku jak to jede, přece jen je Rapid trochu mrštnější, ale chceme jet tak nějak na dohled. I tak se v zatáčkách u Bělé pod Bezdězem neudrží a v místech, kudy každoročně vedou rychlostní zkoušky Rally Bohemia ozkouší jak to všechno funguje. Samozřejmě vylejzaj na povrch resty v podobě unavených tlumičů, který jsou ještě původní, ale jako celek už to vypadá jako hotový auto. Však i Julča září, když nás dojíždí na benzince a rozplývá se, jak nám to do zatáček upalovalo.

     Přespáváme kousek za Litoměřicema a brzo ráno dojíždíme těch posledních třicet kilometrů do Mostu.

      Na bráně vyřizujeme formality v podobě dohledání našich přihlášek a v tu ránu jsme přímo na diváckým svahu na dohled od závodní dráhy. Parkujeme Modrýho i Zářivku vedle sebe hned vedle našich známých z busfora taktéž s transportery od Volkswagenu.

     Krátký přivítání a už se naše zraky upínají na okruh, do zaváděcího kola prvního tréninku vyráží formule Easter a Mondial, u nás kdysi populární kategorie formulovejch závodů, občas trochu s nadsázkou označovanejch jako „Formule 1 východního bloku.“

     Dnes závodí v šampionátu Haigo, kde spolu soupeří vesměs němečtí závodníci na strojích nejen východoněmecké provenience, tak i na našich formulích MTX, původem z plzeňskýho a později mělnickýho Metalexu.

   Ty poté střídá rovněž podnik seriálu Haigo, ale pro změnu plechovejch aut, tedy známý žigulíky, novější Samary, jeden Favorit, pár Zastav a dvě, našince potěšující, Škody 130 RS.

     Jsou to zatím jen tréninky a tak nejde o závod v pravým slova smyslu. Jezdci mají vymezený čas, aby zajeli co nejrychleji měřený kolo a na základě jejich nejrychlejšího času se určuje startovní pozice do ostrýho závodu.

    A tak se na okruhu střídají plechový auta se sportovními prototypy, jak se dnes nazývají sportovní vozy známý třeba z ničeho menšího než je čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans. Pak se po okruhu rozevlajou cestovní vozy jako třeba Lotus Cortina, Ford Mustang, Mini Cooper a další, aby je záhy vystřídal pomyslný hřeb celého víkendu, zaklínadlo jménem Formule 1.

     Tento rok dorazily vozy sezón 1976 – 1980, tedy poslední vozy s atmosférickými motory před tzv. Turboérou. No považte, vozy jako Lotus, Williams, Ligier, Tyrell, McLaren spojené se jmény jako Emerson Fittipaldi, Jacques Lafite, Mario Andretti, i když dnes zastoupeny pouze jmenovkami na kapotážích, to už je taková automobilová smetánka. To pravé připomenutí dob, kdy to byl mimořádně nebezpečný sport spojený nejen se slávou, ale poměrně častými nehodami včetně těch, kdy jezdci platili daň nejvyšší. Doba opravdových rytířů na strojích, které byť vzdáleně stále připomínaly auto, když už ničím jiným tak alespoň zvukovým projevem a syrovostí jejich jízdy, kdy se na obávaným Nürburgringu běžně stávalo, že lítaly vzduchem. Ne jako dnešní formule, kdy jde pomalu o větší souboj inženýrů u počítačů než jezdců na závodní trati v pseudokosmických lodích.

     Dost fňukání, do zaváděcího kola najíždí všech 9 vozů a už jen řev stále ještě do maxima nevytáčených agregátů dává tušit, že to bude ta správná masáž ušních bubínků. Letmý start zpoza safety caru a peklo začíná. I když jde rovněž o měřený trénink, je to randál jak má být včetně plamenů šlehajících nejen z výfuků Williamsu, při podřazování v první zatáčce. Kolo co kolo ta samá podívaná, kterak si motor štěkne a skrz sání vylítne plamen jak lyščí ohon kamsi nad kapotáž. Člověk by čekal, že budou jezdci k těmhle skvostům trochu schovívaví, ale opak je pravdou. Ne že by do sebe šli jak na autokrosu, ale rozhodně se nebojej za to pořádně vzít. Však je taky zachytit v pohybu je už trochu oříšek.

     Ale to bychom přeskočili jednu důležitou vsuvku celýho víkendu. Jak jsme již v úvodu zmínili, jde kromě závodů i o sraz historickejch automobilů. My bychom spíše řekli starejch, neb slovo historický v nás budí dojem, že musí jít o něco nenáhodou připomínající první kočáry bez koní, jak se také prvním automobilům přezdívalo. A v rámci tohoto srazu probíhá i spanilá jízda po okruhu, která právě předcházela závodu cestovních vozů a Formulím 1. Kolem poledne tak jeden řidič za druhým skáčou za volanty a startují všechny ty krasavce na diváckým svahu, aby v zápětí bočním vjezdem najeli na závodní dráhu a obkroužili si čestný kolečko se zastávkou na startovním roštu přímo před tribunami. Modrej, kterej si premiéru na mosteckým okruhu odbyl loni, tak i Zářivka vjíždí na trať s červenobíle vymalovanejma okrajema zatáček. Mimochodem, v televizi často vidíme jak si to ti borci s auty hasej přes tuhle „zebru.“ Není to nic záviděníhodnýho, neb je tento „obrubník“ poskládanej jako placatý schody a tak to na tom velmi nepříjemně drncá. Až si Merlin při průjezdu jedný takový zatáčky myslel, že ty unavený zadní tlumiče u Zářivky dočista vyklepal. Krátký zastavení v místech, kde stovky závodníků před námi prožívali poslední sekundy nervozity před odstartováním do nejrozličnějších závodů. A tak i my jsme odmávnuti a upalujem zpátky mezi diváky s očekáváním, jak si s mosteckým autodromem poraděj ty naleštěný přemotorovaný nízko letící střely. Jak jsme již psali, je to opravdu těžko sdělitelnej zážitek. Však si zkuste něco někomu popisovat se zalehnutejma ušima jak při dělostřelecký palbě. Odpoledne pak pokračuje dalšíma závodama včetně již ostrých jízd šampionátu Haigo.

       Do toho všeho si užíváme pohody a pohostinnosti autodromu, starejch aut a motorek kolem a přátelskýho povídání nejen o čtyřkolovejch samohybech, ale o všem na co příjde řeč. Od cestování přes lyžování až po život na vesnici. Takhle se den přehoupne ve večer a jen hrstka z nás zůstává kempovat na ztichlým a zdánlivě osiřelým autodromu.

      Leč dlouho nás tu vyspávat nenechají. Je tak půl osmý, když se z depa začnou ozývat první osamocený starty motorů a jako mávnutím proutku za chvíli okruh ožije závodním klokotem. Chlapíci v občerstvení opět rozjížděj friťáky, stánkaři odplachtovávaj jejich poklady a na trať už vyráží první dnešní závod, formule v rámci poháru Haigo. A tak se zas střídá kategorie za kategorií a spanilou jízdu předchází opět rachot z největších.

      Vytrvalostní závod sportovních vozů jako protipól uřvaný podívaný na formule 1, která nás ještě čeká. Závodníci loudí z elegantních vozů výkony na hranici nejen adheze pneumatik. Zejména kalup později vítězný Alfy Romeo je obdivuhodnej, čistě střižený Loly T70 tomu zkušeně sekundujou, ale červená placka si vítězství nenechá vzít za žádnou cenu. A než se na trať vrhne opět pole jezdců z Haigo Cupu, který celý víkendový klání uzavírá ještě jednou si necháme protáhnout ušní bubínky rachotem nejvýkonějších motorů.

    Napínavost předchozího závodu sportovních prototypů střídá rychlost a řev Williamsu a dalších nejrychlejších monopostů, kteří se probíjejí startovním polem. Podle pravidel závodů historiků F1 se v nedělním závodě startuje v opačným pořadí výsledků sobotního závodu. Tedy vítěz startuje z poslední pozice a poslední si vyzkouší jaký to je zaujmout místo na „Pole position!“

      Není nouze o divoký předjížděcí manévry doplněný nezbytnými plameny z výfuků a hukot do maxima hnanejch agregátů. O to víc překvapí, jak ty strojovny "normálně" vypadaj, když se kolem nich člověk motá v boxech a depu.

     Ale to už se začíná program pomalu chýlit ke konci k posledním dvoum závodům, kdy dokonce i sprchne. Než se však stačíme rozkoukat už se zase obloha umoudřuje a jedině šedivý mračna zůstavají jako pomyslně zvednutý ukazováček. Formule Easter a cestovní vozy Haigo Cupu jsou důstojnou tečkou za víkendem plným závodění, řevu motorů a milých setkání. A tak stejně jako všichni mechanici, závodníky nevyjímaje, balí jejich skvosty k přepravě na další štaci, tak i my balíme kempovací židličky, ohříváme motory a vyrážíme vstříc novým zážitkům.

      Celý víkend nám jak z kulis nad okruhem ční hrad Hněvín a tak si říkáme, že bychom se tento rok na něj mohli podívat. Přeci jen jsme v Mostu podruhý a viděli jsme jen okruh a cestu do města do nákupáku. Startujeme Modrýho i Zářivku a zase pěkně ve vláčku za sebou míříme na parkoviště takřka na dohled od hradeb. Když se k nim už pěšky blížíme všímáme si nezvyklýho ruchu na nádvoří a v přilehlých prostorách. Tak trochu to vypadá, že se hrad mění v letní kino. No jsme trochu vedle, je to divadlo a dnes je na pořadu Noc na Karlštejně. Však hned poznáváme ústřední melodii: „Jede Král, jede Král…“ Obcházíme zajímavý místo, který je nyní v majetku města a mostečtí jsou na ně náležitě hrdí. Leč čas kvapí a tak je záhodno se vrátit k našim plechovejm souputníkům. Cíl pro dnešní podvečír je dojet kamsi k Litoměřicím. A tak se taky stává a na půl cesty do Máchova kraje nocujeme za vydatnýho bubnování kapek deště do střechy Modrýho. Snídani si už vaříme s příslibem bezdeštivý oblohy. Krátká přeháňka a pak už jen samý sluneční paprsky. V Jestřebí zvládáme ještě jednu návštěvu hradu a pak s krátkou kafepauzou v Bělý pod Bezdězem uháníme až do Janských Lázní, kde necháváme v garáži k zaslouženýmu odpočinku odstavenou Zářivku. S Modrým se pokračuje do Trutnova na návštěvu k rodičům než se ocitneme zase v prachu cesty, což trvá přesně jedno přespání v posteli mezi čtyřma stěnama. Další noc bude už zase v Modrým. Vyrážíme totiž na další podnik spojenej s autama a to na nic menšího než je již tradiční sraz vzduchem chlazených Volkswagenů na Gazárce. A jelikož je Modrej z generace transporterů, který ještě začínaly se vzduchem chlazeným plochým čtyřválcem, kluci z West Slovakia Aircooled Maniacs nás tam trpí.

  

      Máme ještě ale pár dní čas, tak to bereme trochu volným tempem. Divadelní festival v Hradci Králové, s parádním koncertem Ivana Hlase a jeho tria. Odtud pokračujeme na Vysočinu pozdravit příbuzný až je pomalu pátek poledne a kola Modrýho už zase ukrajujou větší porci kilometrů s cílem nějakých patnáct kilometrů za česko-slovenskou hranicí, v obci Šaštín – Stráže v rekreačním areálu Gazárka.

     Přeci jen to kousek je a tak se na místo dostáváme až v podvečer. Aspoň si užíváme parádním světlem obarvených kulis jižní Moravy. Parkujeme mezi borovice, na dohled od osvědčený partičky, se kterou se známe již z několika Podmitrovů, asi nejtradičnějšího srazu dodávek od VW u nás a jdem se začlenit do večeních hovorů o všem možným.

    Asi netřeba popisovat každou debatu a každou zastávku u nejrozličnějších dorazivších posádek. Posunem se do soboty. Je deset hodin dopoledne a startuje tzv. „Dezorienťák,“ tedy „jako“ závod a orientační soutěž s plněním úkolů na zhruba třicetikilometrový trase. To že nakonec najedeme skoro šedesát bychom ponechali stranou. Spíš si povíme, co si na nás Anička a Gigi nachystali za taškařice.

      První zastávka byla u pain-ballu automatu známýho z heren v americkejch filmech, kde se do hracího stolu zboku hodí kulička a pohybem pacek je účelem ji co nejdýl udržet poskakovat mezi různými překážkami a vyvarovat se propadnutí mezi „pálkami,“ což de facto jakási ztráta života. Sbírají se body za doteky červených bodů na čas. Julča to tam mydlí hlava nehlava, kdoví jak se povede Merlinovi na další zastávce, poznávačka různých dílů z garáže, jak jinak než s logem Volkswagen. No ani se neptejte, právě to logo VW z přední kapoty dalo zabrat a nakonec bylo těsně před vypršením časovýho limitu „vyhodnoceno“ jako ventilátor topení, no ostuda na celý čáře. Nicméně pokračujeme dál, ke stanovištím, který jsou více zaměřený na poznávání okolní krajiny, třeba jako počet absolvovaných železničních přejezdů, sběr informací o významným faráři Andreji Ľudovítovi Radlinským z Kůt, který se velmi zasloužil o slovenské národní obrození. Kilometry přibývají a pomineme-li odjezd z jedný vesnice na úplně opačnou stranu, daří se nám vskutku dobře. Než se dostaneme na další poznávačku, tentokráte s obrázky starých volkswagenů. Merlin opět dokazuje mezery ve znalostech a napravuje to až hledáním magnetických klíčů, který se v mžiku ztratily kdesi na podvozku Modrýho při poslední zastávce, jakýsi mobilní STK. Na posledních pěti stech metrech již nikterak nebloudíme a přistáváme opět mezi borovicema.

     Motor chladne, naše mozkový závity taky a  tak se jen tak poflakujeme po okolí, klábosíme s kdekým, užíváme si sluníčka na přivrácený straně kempu a koukáme jak to jde nejmladším „petrolheadům“ v soutěžích, který pro ně chystá Igor a spol. V místech, kde kempujeme, jež jsme později nazvali: „Odvrácenou stranou,“ je totiž děsná kosa a vítr, po kterým na tomto břehu jezera není ani památky.

      Soumrak přichází pomalu do kraje a tak přichází čas vyhlášení výsledků nejen dezorienťáku, ale i ankety o nejstarší vůz srazu, nejhezčí auto, nejmladšího účastníka, nejvzdálenějšího účastníka a poděkování nejen sponzorům, ale celýmu realizačnímu týmu. Velkých ovací se dočká Anička s Gigim za bezvadnej dezorienťák a již zmíněná družina kolem Igora za hry pro děti. A jak jsme obstáli v tomto mezinárodním klání? Devátý místo z patnácti soutěžících posádek bylo pro nás v pravdě překvapením, neb jsme čekali umístění až v úplným závěru startovního pole.

     A jelikož tentokráte nejsme v kempu sami, ale dělíme se o něj navíc s motorkáři, kteří zde mají taktéž sraz, je o zábavu postaráno, což vrcholí asi třema koncertama živých kapel z nabídky motorkářů. A navíc je zajímavý, jak se oba tábory mísí a za chvíli vídáme chlapíky i dámy v kůži, jak se procházejí mezi těma našema čtyřkolovejma mazlama a naopak mnohý z nás po kradmu se proplétajíc mezi různými kreacemi od silničních „superbiků“ přes různý stavby a la „Coffee racer“ až po choppery a cruisery, který na žádným srazu rozhodně nesměj chybět.

     Tímhle pohodovým tempem se ale přeléváme do neděle a tak než se stačíme rozkoukat v novým dni, je na čase všechno naskládat do Modrýho, rozloučit se se všemi okolo a vyrazit na cestu zpět do Krkonoš.

     Poslední potřesení si rukou, poslední zamávání a jsme opět na cestě. Ani se nenadějem a jsme zpátky u „nás,“ proklouznout Brnem a nakonec volíme zastávku v Rudici, co by kamenem dohodil k Macoše, naší nejznámější propasti. Co jsme ještě nezmínili, máme s sebou kola a tak jsme si chtěli ještě šlápnout do pedálů, než zas budeme upalovat rozličnou krajinou domů. Objíždíme tedy Rudický propadání a přes Vilémovice upalujeme k Macoše. Tu stíháme s posledními kousky Slunka, než se schová za koruny stromů a tak zpátky za slunečními paprsky mezi pole k Jedovnici a kolem větrnýho mlýnu v Rudici dojíždíme k Modrýmu, abychom vyrazili na poslední etapu tohohle týdenního trmácení nejen za spáleným benzínem, za vejletěním a za poznáním nových lidí a koutů naší tak rozličně rozmanitě namíchaný země v srdci Evropy.

    A tak se místo závěru můžete podívat na víc obrázků nejen se starejma zamaštěnejma samohybama a příště navážeme na přetženou nit „zélandskýho potulování“ opět v barvě. Máte se věru na co těšit. Ale to už jsme slibovali minule… no, zkrátka špatný to snad nebude.

Opět na cestě...

     Konečně jsou všechny stromy otrhaný a my můžeme zase vyrazit za poznáním krás nejen přírody Jižního ostrova. Plán máme jen takový přibližný a tak se stane, že hned první den „volna“ nám plánuje mumraj a cvrkot starých korábů silnic proudících po hlavním tahu na Cromwell. No, abychom nepředbíhali.

     Decentní zakončení sezóny, ráno vyprat, zastavit se v pakáči rozloučit s „šéfovou“ Sarah, naposledy proběhnout sprchou v kempu a pěkně vyvonění vyrazit do kempu Champagne Gully na břehu Clydeský přehrady. Je to jeden z tzv. Free kempů, což jsou místa se záchody, kde lze bezplatně přenocovat a soustředí se tam většinou všichni co nemají už několikrát zmiňovaný „self contained“ auta a nemůžou tedy oficiálně kempovat, kde se jim zamane. Tam dojíždíme se setměním a ještě naposledy trávíme večer v kolečku našich kolegů z Hintnovic sadů. Naposledy se tedy probírají posbíraný třešně a další plány jednotlivých posádek. Někteří míří za další prací v sadech, jiní tak nějak naslepo do Wanaky a pak co se namane. Ráno se budíme a cvrkot v kempu každou chvilku rozčísne jadrný zvuk od silnice v jejíž blízkosti se kemp nachází. A to zvukový vábení je takový, že když příjde čas odjezdu rozhodnem se kousek ty naleštěný krasavce následovat, zda třeba není jejich další zastávka Cromwell, že bychom si je mohli pěkně prohlídnout. A je tomu tak. Už z dálnice přes vodní hladinu Dunstan Lake vidíme, jak se na okraji Cromwellu na rugbyovým hřišti vyrovnaly řady blištících se veteránů. Pětidolar za vstupný a skoro celý odpoledne se pomotáváme mezi „svejma.“ Kdybychom tu tak mohli být s Modrým…

     Čas se však nachýlil a tak vyrážíme zpátky k Alexandře. Cromwell je totiž na opačnou stranu než jsou naše plány. V Alexandře ještě naposledy prověřujeme předpovědi počasí a pokračujeme s nejasným cílem někde na půl cesty k Dunedinu. Nakonec zakotvíme u Monuherikia river kousek od vesnice Ophir, známé zejména kvůli jejímu letitýmu provazovýmu mostu, na který jsme se tam původně jeli podívat.

     A protože do kraje se setměním přichází pěkná teplá noc, zůstávame tentokráte jen tak pod širákem hned vedle Putchiho a užíváme si záplavy zářících hvězd jižní oblohy. Ráno opět balíme a vyrážíe dál. Bereme to bočním údolím a sledujeme zbytky původní železniční trati, dnes přeměněný v cyklostezku. Cestou necestou se dostáváme až do Oturehui, kde na začátku dvacátýho století pán Hayes se svou chotí rozjel manufakturu a vymyslel horizontální vypínání drátěných plotů. To se těžko představí, ale když si představíte ráčnu, kterou napínáte kotvící popruhy anebo třeba slacklinu, tak je to přesně ono. Však ono o týhle inženýrský rodině ještě uslyšíte. V roztomilý kavárně dáváme kávu a pomalu si zas zvykáme na vejletnický tempo. Stres a úprk z třešní jsou pomalu pryč a my si zas plnými doušky užíváme potulky se vším, co k tomu patří.

     Pomyslně sledujeme původní železniční trať až do Ranfurly, města považovánýho za centrum novozélandskýho Art Deca. Většina domů kolem havní ulice je zde postavena v tomto stylu a všemu vévodí místní hotel. My však pouze dokupujeme kanystr s vodou, abychom nemuseli tak často doplňovat, pokoukáme po bývalý železniční stanici dnes přeměněný na informační centrum a takový malý muzeum železnice a pokračujem. Ještě chvíli sledujeme „koleje“ než je kousek za vesnicí Hyde definitivně opouštíme a vydáváme se do kopců. A ne jen tak ledasjakejch. V Macraes Flat zastavujeme a procházíme přilehlý „park“ v mokřadech. Koukáme na mohutnou skulpturu připomínající největšího dravce Novýho Zélandu minulosti, obřího Haasts Eagle, tedy Hástova orla, který vyhynul ještě před příchodem bílých osadníků. A zatímco Macraes Flat je jen připomínkou zlatý horečky devatenáctýho a začátku dvacatýho století a dnes spíš městem duchů, pět kilometrů za ním je obrovská jáma v zemi charakterizující zlatou horečku jedenadvacátýho století. V pravdě žádný moc velký rozdíl. Snad jen, že lopaty a krumpáče nahradily obří důlní stroje a sklápěčky. Chvilku na tu jámu v němým úžasu nad jejíma rozměrama civívíme a jedem dál.

    Z kopců pomalu sjíždíme do úrodných údolí a za nedlouho už sledujem pobřeží za Palmerston, kde kousek od Moeraki boulders, kam zítra míříme nocujem na klidným odpočívadle.

      Moeraki boulders jsou balvany kulovitých tvarů, kterými jsou posety pláže u stejnojmenný vesnice. Popravdě, je to trochu zklamání. Možná zaviněný množstvím asijských turistů, možná tím, že jich tam není zdaleka tolik jako se zdá z lákajících fotek. Zkrátka a dobře, víc radosti nám dělá návštěva nedaleký vesnice, s přístavištěm, který mělo kdysi konkurovat Dunedinu i Omaramě a nakonec se víc prostavělo než získalo z čilýho námořního obchodu, který se jaksi nedostavil. Za vesnicí se ještě s Putchim vyšplháme na kopec s majákem a projdem po útesech, ze kterých pozurujeme dovádějící lachtany a celý den zakončujem kdesi na půl cesty mezi Palmerstonem a Waitati, kde bychom měli zítra opustit hlavní tah na Dunedin a pustit se po okreskách do zátoky Long Beach, zase jednou za lezením.

     Opět jsme zakotvili na odpočívadle u silnice a tak nás ráno z postele tahá čilý ruch kolem silnice. Alespoň nevyspáváme jak je naším zvykem. Než se vrhnem do dalších dobrodružství potřebovali bychom ještě doladit poslední resty na internetu, na blogu, odeslat připravený maily a tak cílíme do knihovny ve Waitaki. Ta má ale až ode dvou. Kousek nad městem je Silverpeaks Scenic Reserve skýtající možnost zapomenout na moře a vydat se skrz lesy pomalu až do subalpinskýho pásma, tak jak se děje nám na půldenní výpravě na kopec s vysílačem. O půl třetí jsme zpátky u knihovny, ze který se dostáváme až s její zavíračkou v šest. Skáčeme do Putchiho a už ho zas ženem do výšin, abychom v zápětí sestoupili opět na úroveň mořský hladiny v Long Beach.

     Jak později zjišťujeme, je to pouze vejletnická osada s rekreačními chatami. Takový místní posázaví s mořem a pláží místo kaňonu trampský řeky plný peřejí. Zakotvíme v parku na dosah od pláže a nakonec tu strávíme následující nádherný dva dny plný lezení.

     Třetího dne prší od rána a tak se pomalu vydáváme na další cestu, cíl Dunedin. Nejdřív se vyhrabat ze zátoky, abychom se z kopců nad ní spustili do vedlejší, do přístavu Port Chalmers. Jak později zjišťujeme, zde se odehrává ten největší námořní ruch v okolí Dunedinu. Obří kontejnerový lodě připlouvají a zase odplouvají, ještěrky vejšky třípatrovýho domu přemýsťují kontejnery, jakoby s nimi hrály skořápky a do toho všudypřítomný pach rybiny. My ovšem pokračujeme do centra Dunedinu, podívat se na opěvovanou budovu vlakovýho nádraží, viktoriánskou architekturu historickýho středu a hlavně muzeum. Název by se dal přeložit jako: „Muzeum prvních přistěhovalců.“ Ale náplň a tématický zpracování je naštěstí mnohem zajímavější než poněkud zavádějící jméno.

     Celý to totiž začíná expozicí věnovanou původním obyvatelům Novýho Zélandu, tedy Maorům a jejich kultuře. Stejně jako ve všech zemích světa, který postihla éra koloniálního věku, byli zde původní obyvatelé po příchodu prvních evropanů považováni za méněcennou rasu a tak s nimi bylo i nakládáno, což vedlo ke ztrátě jejich identity. Museli se nedobrovolně vzdát svýho tradičního života, přijmout křesťanství a stále se s nimi ještě nejednalo jako s rovnými. Dnes už naštestí doba pokročila a tak se jak bílí potomci prvních evropských přistěhovalců, tak i Maoři samotní snaží obnovit a zachránit jejich jedinečnou kulturu. A z rozsypaných střípků složit tu zajímavou mozaiku, která není jen o Hace a tetování.

     Následují pak oddělení věnovaný kolonizaci Novýho Zélandu, zlatým horečkám, dopravnímu rozmachu a takhle pokračuje až do expozic dnešních dní. Nakonec nás vyhánějí ještě než to vše stačíme doprohlídnout, tak si slibujem, že se ještě vrátíme.

     A tak jsme opět na uici před muzeem a rozmejšlíme, kam dál. Ráno jsme Port Chalmers ve spěchu projeli a jen si říkali, že by bylo hezký se sem ještě dostat. No, není nic snažšího než se těch deset kilometrů vrátit a poohlídnout se po nějakým plácku na přespání tam. Ráno si všechno projít a pokračovat doprohlídnout muzeum v Dunedinu. A jelikož je krásnej večer a nechce se nám předčasně ulehat s knížkou v ruce, vyrážíme do víru velkopřístavu ještě večer. Nestačíme projít ani polovinu hlavní ulice táhnoucí se do kopce od přístaviště, když nás zaujme živá muzika linoucí se z jednoho zastrčenýho baru, kavárny zkrátka něčeho takovýho. Nakonec tam trávíme celý večer, jehož vrcholem je koncert skupiny The Raskolnikovsk, která zde má zastávku na jejich turné po Zélandu. V našem trochu hipísáckým oblečení nezapadáme do davu oblečenýho spíše ve večerním, ale to se naštěstí snese a je z toho kulturní tečka jak vyšitá. A dokonce i elpíčko jsme si za dvacku koupili. Sbírka v Modrým bude zase o kousek bohatší. K Putchimu se dostáváme až někdy k půlnoci a v sousedství železniční tratě usínáme spánkem spravedlivých.

     Ráno tedy dokončujeme prohlídku Port Chalmers a vracíme se zpátky do Dunedinu. Probíháme zbývající expozice v muzeu a nabíráme kurz Otago Penninsula, což je poloostrov táhnoucí se na jih od Dunedinu. Je to místo známý hlavně díky kolonii albatrosů a vůbec jako kus krajiny, kde se to zvířecím životem jen hemží. Albatrosi, tučňáci, lachtani, tuleni a do toho celá armáda racků. První večer trávíme zašití pod stromem vysoko v kopcích nad zátokou s výhledem na do noci zářící a ruchem se hemžící přístav v Port Chalmers.

     A z těhle kopců další den dojíždíme až na samotný konec poloostrova ke kolonii albatrosů. Nevyužíváme možnosti placený prohlídky, procházíme si jen krátkou expozici věnovanou práci Dr. Lance Richdalea, dunedinskýho učitele, který zasvětil téměř celej svůj život pozorování a ochraně místní albatrosí komunity. Velmi působivé čtení, když si člověk uvědomí, že albatrosi tráví celý svůj život s jedním životním partnerem a navíc stále na cestě kolem světa, která je vždy jednou za dva roky na rok přerušená pobytem v místní kolonii početím a výchovou jejich potomků, kteří téměř celý první rok života tráví v hnízdě.

     Den však pokročil a tak se posouváme do Hopers Inlet, zátoky na druhé straně poloostrova. A než opět zakempujeme vyrážíme na krátkou procházku na nedaleký pobřeží, kde máme štěstí a kromě tuleně válejícího se v písku pláže se notnej kus od nás z oceánu vynoří a loudavě šouravou chůzí ke svýmu hnízdu s potomky vydá tučňák. Nechceme ho rušit a tak se radši klidíme z dohledu, jen jedna fotka s nepatrnou tučňáčí siluetou v dáli a pelášíme z pláže pryč. Co totiž decimuje populaci tučňáků nejsou jen predátoři jako vačice, krysy a kuny, ale i bezohlední čumilové, kteří se jim chtěj přiblížit co nejblíž. Tučňák veme přirozeně nohy na ramena, vrátí se do moře a jeho potomci v hnízdě zůstanou o hladu. A když se tohle stane opakovaně a věřte, že se stává, mláďata zůstanou opuštěná.

     Třetí den na poloostrově je opět ve znamení přesunu, zpátky do Dunedinu a tentokráte snad již naposledy. Internetování v knihovně nám zabere skoro celý odpoledne až do podvečera, kdy Julča má bezvadnej nápad, skočit nám pro specialitu místních rychlých občerstvení, Fish & Chips. Pravda, je to spíše záležitost ostrovní Británie, ale tady se bez toho neobejde sebemenší podnik v ještě sebemenším zapadákově. Z kulinářskýho hlediska žádnej skvost, ale když si člověk představí prohladověnej půlden, je to trochu promaštěná lahoda. Těsně před setměním zakončujeme den procházkou po botanický zahradě a pomalu už zase vyrážíme na cestu.

     Bohužel se nám dostává morálního políčku za všechny ty prospaný noci na zašitých místech ve směs všude, kde je to zakázaný. A tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu… jak by řekla teta Kateřina ze Saturnina, až ráno najdete obálku s pokutou za „freedom camping“ zastrčenou za stěračem. Verdikt, 200 dolarů. Nechali jsme ukolíbat idylkou posledních dní a tak nás nenapadlo, když parkujeme na parkovišti se záchody, bez upozornění „No camping,“ tak jak jinde a dokonce i popelnicemi na recyklovaný odpad, což se tu zas tak často nevidí, že tu dostanem pokutu, který se snažíme vyhnout jak čert kříži. Nedá se nic dělat, nevyplácí se ztratit ostražitost a už vůbec ne na místech jako toto, jsme totiž u Tunnel Beach a jak ráno zjišťujeme, není to vůbec poklidná pláž, ale zastávka zvláště asijských cestovatelů s jejich obytnými karavany z půjčoven. Tohle vidět, tak nás asi ani nenapadne tu zastavit na noc, ale pozdě bycha honit, pokračujeme dál na jih. Máme namířeno do oblasti Catlins, což není jen rozeklaný pobřeží, obrovský lesy, ale i zastrčený údolí a vůbec příroda, která nás snad nechá rychle zapomenout na nešťastný začátek dnešního dne. Koupačka na pláži plný surfařů a pak už kilometry ubíhají až do Balcluthy, kde večeříme na travnatým plácku u řeky Cluthy, u jejíchž břehů výše proti proudu jsme strávili dva a kousek měsíce v Alexandře.

     Je toho moc. Popravdě, skoro na každým kilometru tu vidíme něco zajímavýho. Jednou to jsou skaliska s majákem jako třeba Nugget Point, potom okolí Owaky, který vůbec nepřipomíná, že jsme na dohled od oceánu a spíše zaujme zalesněnými kopci, do kterých se nakonec kvůli vytrvalýmu dešti nedostáváme. Tak aspoň fotíme plochodrážní Jawu za výlohou něčeho co připomíná krámek s periodiky točícími se okolo motorek a aut a navíc ještě neformální knihovnu. V té formální pak trávíme zbytek odpoledne než vyrazíme dál. Míjíme Cathedral Caves, který jsou již jistě zatopený přílivem a vracíme se sem až zítra stejně jako k nedalekýmu vodopádu McLeans Falls. O kus dál se jdeme divoce rostoucím lesem projít k jinýmu vodopádu a celý to putování Catlins zakončujeme ve volným „free campu“ ve Fortrose potom, co jsme si došli na nejjižnější bod Novýho Zélandu. A tím se mimo jiný taky dostali na nejkratší vzdálenost od Jižního pólu.

     Jenže naše pouť samozřejmě pokračuje a do ničeho menšího než je město Invercargill. Ha, žádný úžas? To nevadí, možná bude stačit připomenout film „The World Fastest Indian,“ nebo-li „V zajetí rychlosti“ s Anthony Hopkinsem v roli postaršího neunávnýho zélandskýho podivína, který stále vylepšuje svou letitou motorku k závodům na solných pláních v Bonneville. Už vám to něco připomíná…? Pokud ne, vřele doporučujeme shlédnutí tohohle snímku. Člověk ani nemusí smrdět benzinem, aby ho to bavilo. No, zkrátka ten potrhlý chlapík Burt Munro je místní legendou a jak to už bývá, za svýho života ne úplně doceněnou. O to více o něj pečuje jeho město Invercargill dnes…má tu sochu, kus expozice v muzeu, mimo jiné s replikou jeho stroje z filmu. Originál si prohlížíme o kus dál v železářství Hayes & Sons. A každoročně se tu na začátku února pořádá festival rychlosti „Burt Munro Challange“ sestávající se z několika závodů odehrávajících se nejen na známé Oreti Beach, ale i v ulicích města a poté na závodním okruhu Teretonga racing circuit na půl cesty k pláži, kde Burt svýho Indiána posouval k limitům stvrzeným dodnes nepřekonaným rychlostním rekordem motocyklu do 1000 ccm z Bonneville z roku 1976.

     Komu je povědomý jméno Hayes má malý bezvýznamný plus. Jsou to potomci toho podnikavýho strojaře z Ida Valley, známýho díky horizontálnímu vypínání plotů, o kterým jsme se zmínili na začátku našeho putování od Alexandry k Dunedinu. Venku padají trakaře vody a tak se zase ukrýváme do knihovny, naplánovat trasu dalších dní. Ven se dostáváme až se zavíračkou a jelikož déšť neustal vydáváme se na cestu. Roztáčíme kola Putchiho na sever s plánem dojet do Diptonu. Je to už zas nějakej čas, co jsme nezkoušeli překonávat gravitaci s lanem kolem pasu, tak míříme do Castle Downs, oblasti kde nakonec trávíme dva pěkný dny, nasycený lezením, který tak připomíná domácí pískovce Adršpachu.

     Ovšem nejen kvůli lezení se tu potloukáme, tak je čas se zase posunout. Dalším místem na našem pomyslným seznamu je Fiordland, lákadlo světovýho formátu se strmýma skalníma stěnama tyčícíma se nad hladinou moře, nepřístupným pobřežím a nejvyhlášenějšíma trekama jako je Milford track, Kepler track a Roteburn track. Kvůli nim bychom se sem netáhli, o tlačenici na dřevěnejch chodníčcích připravenejch na nápor turistů nestojíme. Je pravda, že plavba výletní lodí po Milford Soundu je podobná turistická atrakce, ale popravdě jediná možnost jak tenhle fjord pořádně vidět. Jinak totiž sjedete po křivolaký silnici plný zatáček na dno k přístavu v hloubi fjordu a to je vše. No však to byl pro našeho Putchiho asi nejnáročnější den, ale to předbíháme.

     Z Castle Downs vyrážíme navečer do nedalekýho Lumsdenu, kde máme vyhlídnutej free kemp. Pitoreskní podívaná se nám naskytne hned jak tam dorazíme. Přímo v centru je bývalý vlakový nádraží, vlastně centrum tohohle nevelkýho města je právě tohle nádraží a v místech kde dříve byly koleje a nástupiště je dnes parkoviště, kde se může volně kempovat. No v pravdě to vypadá, že do Lumsdenu dorazili kolotočáři, nebo cirkus, jen ty maringotky chyběj. Vybíráme si pěkný místo na kraji a nestačíme se dívat kolem. Je to jak výjev z nějakýho cestopisu o karavanách na cestách.

     Druhý den trávíme na stejným místě, aspoň je čas si v klidu vyprat a i my si dopřáváme zpoplatněný sprchy v nedalekým kempu. Večer opět trávíme na „nádraží“ a vybavujeme se s jedním důchodcem, kterej sem po večerech chodí usměrňovat přijíždějící auta a tak nějak se vybavuje a vítá s každým, kdo se v tomhle místě zastaví. Ještě jedna celkem příjemná záležitost nás potkala a to „cruisuicí“ místňáci v autě s muzikou, zdravící a mavájicí na kempery po obou stranách „ulice.“

     Přichází další den a byť je velmi příjemný vstávat s jistotou, že Vás nikdo nepříjde vyhnat, balíme svých pár švestek a vyrážíme dál. Do Te Anau, posledního města pod horama nám zbývá zhruba sedmdesát kilometrů. Je to takový středisko, kde seženete vybavení na treky, potkáte pupkatý německý turisty využívající přepychovýho luxusu na plážích jednoho z největších jezer Jižního ostrova a zároveň i další tuláky, kteří se vydávají ať už naším směrem do Milford Sound, anebo se z něj právě vrací. Ve velkým informačním středisku koukáme na předpověď, spíš ze zvědavosti než, že bychom v to doufali koukáme na rezervace na zmiňovanejch velkejch trecích a s přicházejícím podvečerem pokračujeme do Cascade Creek Campground, posledního oficiálního kempu na cestě do hor. Silnice se z Te Anau totiž pomalu plouží do nitra hor, do míst, kudy jsme na jaře procházeli po Greenstone tracku a pak skrz asi kilometrovej Homer Tunnel vysoko v sedle stejnýho jména padá celých 945 m převýšení na patnácti kilometrech klikatý pouti k mořský hladině.

     Cascade Creek Campground je taková odstrašující reklama na kempy v populárních místech Zélandu. Chápeme, že je tu velký nápor turistů a že je potřeba je někde nechat přenocovat. Ale jen díky tomu, že to je pomalu jediná možnost jak tu legálně přespat, nemuseli by toho zneužívat a zařadit jej do nejvyšší kategorie, tzv. scenic. Je pravda, že jde stále o levnější variantu než oficiální holiday park, který vás vyjde bratru 20NZD na osobu a noc. Zde totiž platíme 13 dolarů na hlavu, ale bez pitný vody, s kadibudkami, který nemaj daleko k přetejkání. Jediný co tu je opravdu „scenic“ je ta scenérie kolem nás. Vysoký kopce, teď navečer obarvený zapadajícím Slunkem. No uvidíme, jak moc se to změní do zítřka, v předpovědi totiž není nic jinýho než déšť, déšť a zase déšť. Inu Zápádní pobřeží nás opět vítá v plný parádě.

     Den D tohohle jižního putování začíná. V šest budíček a před sedmou už najíždíme s Putchim na 40ti kilometrovej úsek končící v přístavu na dohled od lodi, kterou se vypravíme na dvouhodinovou plavbu plnou vody, mlhy, vodopádů a ještě jednou vody. K tunelu dorážíme zrovna na červenou a tak čekání trávíme v představách jak ten padák na druhý straně bude vypadat. Homer tunnel dokončili až v roce 1953 a kromě asfaltovýho povrchu se na něm od tý doby prakticky nic nezměnilo. Ono už jen to ho tu vylámat s minimem strojního zařízení byl takovej malej zázrak. Jeho horní, východní portál, u kterýho zrovna čekáme je v nadmořský výšce 945 m n.m. a ten západní, spodní je už v 885 m n.m., což je přibližně deseti procentní klesání, o kterým se ostatně hnedle přesvědčíme. Padá zelená a vyrážíme do černý díry, kde nám co chvíli na střechu auta zabuší sprška pramenitý vody ze stropu tunelu. A jak mávnutím proutku se ocitáme nad hlubokým údolím, plným válejících se mraků, poletujících dešťových kapek a serpentin. Hasíme si to dolů a už teď trneme, jak se bude Putchimu chtít zpátky do kopce. Patnáct kilometrů uteče jak nic a zastavujeme na parkovišti u přístavu.

     Balíme se do goraček, foťák a par nejzbytnějších věcí do batohu a hurá na loď. Máme ještě chvíli čas a zbežně prolejzáme íčko v sousedství. V předpovědi počasí překvapivě žádná změna a tak máme aspoň jistotu, že to tu zažijeme tak správně drsný, jaký to tu je po většinu roku. Jak nám v zápětí potvrdí i kapitán lodi: „Je to takovej normální, průměrnej den. Trochu deště, mlha, že by se dala krájet.“ Trocha deště je na místě, ono tu ročně spadne průměrně 9 m srážek. Inu ne nadarmo je to nejdeštivější místo na Novým Zélandu. A tak se kolíbáme s naší bárkou ve vlnách Milford Soundu a na každým rohu zastavujeme, anebo alespoň na metry blízko zajíždíme přímo pod sprchu rozličných vodopádů. Zážitek nemusí být vždycky pozitivní, hlavně když je silný a tak se celý promočení zase na chvíli klidíme z paluby dovnitř lodi, aspoň trochu prohřát kosti nabízenou kávou a čajem z lodního baru, která je zdarma k lodnímu lístku. Asi za hodinu se dostáváme do míst, kde se vody samotnýho fjordu mísí s vodami Tasmanova moře a tak v místech, kde pomyslně vyhlížíme ku Austrálii a kde to Kapitán Cook otočil, aniž by do fjordu vplul, otáčíme i my a po druhé straně se vracíme ve vlnách rozhýřených i dalšími loděmi zpátky do domovskýho přístavu.

     Ani cestou zpátky se nic neočekávanýho nestalo a tak se s nezbytným deštěm dostáváme zpátky do Putchiho. Rychle se převlíknem a vyrážíme na cestu. Noční můra v podobě něco málo přes devítisetmetrovýho stoupání přichází. V plánu máme tak tři zastávky, tak snad to vše klapne a Putchi se vyškrábe zpátky přes kopec. Jde jen o to, jak to načasovat. Naštěstí Fiordland není jen Milford Sound samotnej, ale je to kraj plnej rozeklanejch kopců, zarostlejch strání a vůbec scenérie, na kterou se člověk nemůže vynadívat. Skáčeme do Putchiho a s vidinou zastávky u The Chasm vyrážíme směle do kopce. Je to pár kilometrů, taková rozcvička s trochou stoupání a nakonec i s mírným rozjasněním. V zástupu turistů vyskakujících z přijíždějících autobusů absolvujeme povinný kolečko kolem soutěsky bouřící zpěněnou vodou a s čerstvou kávou sedáme k obligatní partičce šachů, první dnešního dne.

     Šestiválec pod kapotou se zdá být dostatečně odpočatej a tak vyrážíme na další kousek stoupání. A jaký je to překvapení, že zastavujeme už na dohled od západního portálu Homer Tunnelu. Tak to vypadá, že bychom ten stoupák mohli zvládnout jen se dvěma zastávkama, ale nepředbíhejme. Motor si spokojeně chladne a my zatím rozehráváme další partičku šachů s kafem a něčím dobrým do žaludku. Jsme tak akorát na předělu povalujících se mraků a tak se tu a tam kocháme skalnatejma vrškama trčícíma z tý bílý načechraný peřiny do modrýho nebe. Dohráno, snědeno a tak zas otáčíme startérem a jedem. Posledních pár set vejškovejch metrů, když dojíždíme k červený na začátku tunelu ani nedutáme. Ale poďmi hop a už ukrajujeme metry skrz masu skal, kde je naštěstí třicítka a tak nám nikdo nemůže vyčítat naše hlemýždí tempo. Světlo na konci tunelu. Jste napjatý jak to dopadne? Naše tepová frekvence se blíží číslům, který by měl celej manšaft na mistrovství světa dohromady ať už Vás napadne jakákoli disciplína. Východní portál je za náma a jak se Putchi stáčí opět dolů do údolí, tak i naše tepovka klesá k normálu. Nakonec zastavujeme poblíž nedokončený silnice Hollyford Track Road a malebnej podvečer s dramatickou oblohou nad hlavou trávíme na špacíru k Lake Marian.

     K autu se vracíme až se setměním a tak do Manapouri u stejnojmennýho jezera dorážíme už potmě. Hledáme místo, kde bychom hlavu složili a po včerejším zážitku se scenic kempem se zas spíš spoléháme na náš smysl pro zašívání s dávkou drzosti.

     Dopoledne dalšího dne pak trávíme špacírováním po břehu jezera Manapouri, který je jedním z velkých kontroverzních hydroenergetických projektů na Zélandu. Ve zkratce jde o to, že jezero uměle odtejká do moře skrz turbíny elektrárny hluboko zapuštěný v horách Fijordlandu. To by bylo tak nějak v pořádku, lepší než zakrejt miliony hektarů obtížně, jestli vůbec, recyklovatelnejma soláráma. Jenže ekosystém jezera je překvapivě křehkej a tak bylo provozovatelům zatrhnuto umělý nadržení o osm metrů a i tak se to neobešlo bez újmy na přírodě v okolí jezera a Manapouri river, kterou vody jezera původně odtejkaly na jih, aby se západně od Invercargillu vlily do moře. Takhle musí stačit, že k Invercargillu vedou alespoň ty dráty vysokýho napětí. Nejzajímavější na celý týhle strašně složitý věci je, že jde o soukromou akci hlinikářskýho gigantu z Austrálie, kterej se rozhodl investovat do hliníkárny v Invercargillu, která tu vznikla právě jen díky možnosti výroby elektrický energie z vod jezera Manapouri. Tý elektriky k výrobě hliníku je totiž potřeba sakra moc.

     My však v Manapouri trávíme větší část dne na hony vzdáleni myšlenkám na výrobu hliníku i souzení, čí argumentace je pádnější. My totiž zalejzáme do kostela. Zvedá se Vám obočí? Žádnej strach, je to sice kostel, ale odsvěcenej a předělanej na stylovou hospodu. A navíc s výborným šéfem, kterej nejen že se s náma dává hned do řeči, ale chápe, že je na cestách čas od času potřeba někde zakotvit u zásuvky a internetu. A tak i po třech hodinách, je úplně v pohodě s tím, že usrkáváme stále to jedno kafe, který jsme si tu dali do začátku. No abychom zas úplně neurazili, zakončujeme tu naši seanci, u který jsme se mimo jiný dozvěděli, že je zrovna zimní olympiáda, burgrem z nabídky tohoto osobitýho podniku. Leč loučíme se tak akorát, abychom to ještě za světla stihli k Lake Monowai, menšímu dvojčeti Manapouri, kde bychom se zas jednou chtěli potulovat po okolí jen s batohem na zádech.

   Přímo u jezera je freecamp a tak máme tentokrát klidný spaní zajištěný. Ještě večer přebalujeme batohy a s očekáváním zítřejšího pochoďáku valíme na kutě.

     Jak je to dlouho, co jsme naposledy vyrazili takhle na pár dní špacíru po přírodě. Už si to ani nepamatujeme, to bylo ještě před naší exkurzí do zemědělství. No, ono nabalenej batoh na zádech nám to dává hned pocítit a vzpomínky na podobnou torturu jsou v mžiku zpět. Dnešní den by měl být spíš takový pochodový cvičení než kdoví jaký rozhližení po kraji a tak si ho ozvláštňujeme stezkou sice o chlup delší, ale aspoň krajinově vděčnější. Většinu dne nám totiž vyplňuje chůze po servisní silnici pod sloupy vysokýho vedení právě od tý podzemní hydroelektrárny, o který jsme se rozepsali výše. Končíme v sedle na dohled od jednoho tisíce metrů nad mořem a kór v noci pociťujem, že léto je tu na jihu už pomalu pryč.

     Jaká je to ráno lahoda, když si můžeme prokřehlý údy prohřát na pomalu stoupajícím Slunku. Balíme stan a míříme ze sedla do údolí. Ještě kousek po „silnici“ a pak už se stáčíme do lesa k jezeru Island Lake. Není tu moc treků, který by přirozeně dělaly kolečko, tak si musíme dnes vystačit jen se zacházkou tam a zpátky. Většina tras tu totiž buď začíná přejezdem loďkou, anebo končí. A tak se dnes jdem podívat směrem k jednomu takovýmu přistávácímu místu. Nakonec k samotnýmu břehu jezera nedorážíme a spíme na cestě zpátky na dohled od rozcestí k Blue Lake, kam zítr budem směřovat. Nacházíme si parádní plácek pod stromy nedaleko vodopádu, do kterýho chodíme pro vodu, co víc si přát. No třeba takový ráno bez deště, to někdy úplně stačí.

     No, křivdili bysme přírodě, pršet začalo až když už jsme měli všechno sbalený na zádech. Ale i tak jsme stačili řádně promoknout na prvním úseku k Blue Lake. Naštěstí je chata až na jednu dvojici prázdná a tak se tam na chvíli zdržujem a aspoň trochu sušíme. Nakonec se obloha rozjasňuje a tak zbytek věcí dosušujem na batozích ověšených jak vánoční stromečky. Předevčírem jsme si sedm set metrů vystoupali, tak si je dnes zas sestoupáme, i když z úplně jinýho sedla. Ke konci už jsme celý gumový z neustálýho přeskakování zablácenejch míst pěšiny a naše mysl se soustředí na jediný, volský oko se slaninou, co bude jako zasloužená tradiční večeře, po dvou dnech strádání při čínskejch polívkách z nabídky naší omezený trempovací kuchyně. Pravda, že občas vylepšených o sýr nebo nastrouhanej česnek.

      Ale poslední kroky už zas odsejpaj po příjezdový silnici k jezeru a za nedlouho  se sen stává skutečností, abychom nakonec mohli usnout spánkem spravedlivých v očekávání, co nám další dny připraví.

     Slunko nás ráno láka ven a tak v lese na břehu jezera pomalu startujeme i naše tělesný schránky k aktivitě. Snídaně, přebalit Putchiho a lážo plážo vyrážíme opět na cestu. Počasí je celkem proměnlivý a tak nás ani nemrzí, že se zas jednou jen tak vezem. Zastavujeme nedaleko Clifdenu u starýho mostu přes řeku. To je taková méně významná zastávka, ta zajímavější následuje asi po dalších pěti kilometrech. Parkujeme u krajnice, bereme čelovky, dlouhej rukáv a noříme se do nitra země. Hned vedle silnice je totiž do volně přístupnejch jeskyní Waiau Caves a tak nás čeká zhruba hodinovej vejlet podzemím, sem tam s vodou, sem tam se zbytky krápníkový výzdoby a s rozmanitými tvary vápence všude kolem nás.

     Ven vylejzáme tak akorát, přicházející déšť na sebe nenechá dlouho čekat. Naštěstí nemáme dnes v plánu nic víc než přejezd k Monkey Islandu, kempu přímo na pláži poblíž surfařský mekky Jižního Ostrova, Kolac Bay. No popravdě, do Kolac Bay je to ještě kousek cesty a tak to tu spíš vypadá jako ztraceni uprostřed ničeho. Nacházíme si místo vedle betonovýho přístřešku, o kterým radši ani nepřemýšlíme jako co všechno už fungoval. Pod střechou smažíme bramboráky a s výhledem do upršenýho moře jen tak dumáme, co nás čeká v další dny. Už je totiž na čase začít směřovat opět na sever. Zítra zamíříme do Invercargillu a vnitrozemím dál zpátky k Alexandře, kde jsme strávili začátek léta. Déšť neustává a tak míříme na kutě s přáním, ať je ráno moudřejší večera.

     A taky že je! Modrá obloha a Slunko nás opět vytahují z postele. Pokračujeme tedy na Invercargill a v podvečer tam jsme. A co tady? Povinná zastávka na Oreti Beach, kterou jsme minule nestihli. Přeci jen, když jsme tak blízko testovací dráze Burta Munroa, tak si nemůžeme nechat ujít aspoň se na ni s Putchim otočit. Žádný rekordy lámat nehodláme, naše obydlí na kolech nás ještě musí chvíli vozit po týhle ne zrovna placatý zemi, tak mu nebudeme zatápět pod kotlem víc než je třeba. Ale musíme uznat, že to zážitek je. Stojíme tu na tvrdým písku, od moře vane pěknej vichr a tak umocňuje burácení přílivu. Není tak těžký si k tomu představit staccato vytočenýho motoru do maxima a přibližující se siluetu zalehlýho potrhlýho staříka, kterej se kolem nás mihne rychlostí překonávající 300 kilometrů v hodině a mizí v dáli.

     Vracíme se do města s nejasným plánem, kterej nám pomůže vyjasnit poutač na právě probíhající Teretonga classic weekend, víkend plnej starejch závodních aut. A překvapivě Julča má tentokráte poslední slovo. Stavujeme se v bazénu, na parkovišti před ním vaříme večeři a pak hurá k okruhu, snad tam najdem plácek na přespání a zítra závody starejch krámů. Nakonec zajíždíme až do areálu a spíme na dohled od trati, kde se to hned od rána roztočí.

     První rozjížďku sledujeme ještě od snídaně. Ovšem řev motorů a navíc podívaná na bitku mezi současnými a starými vozy kategorie Super Saloons nás v klidu rozhodně nenechává. Je to trochu pel mel, ale napětí tomu rozhodně nechybí, i když jednotlivý auta mají mezi sebou i bezmála třicet let. A v tomto rytmu se to pak točí celej den. Projdeme se i po depu a mezi zaparkovanými auty nacházíme i zajimavý perličky. Třeba vůz Ford Mondeo z roku 1994 novozélandskýho závodníka Paula Radische, který s ním vybojoval titul mistra světa cestovních vozů v tomtéž roce. Pár kousků od BMW, Volvo, samozřejmě australský Holdeny a britský MG, bandička Mustangů včetně zélandský legendy Fordu Mustang PDL, vítěznej vůz zelandskýho mistrovství Super Saloons z roku 1978. A samozřejmě řádka garážovejch výtvorů včetně jednoho monopostu z padesátých let, který používá zadní diferenciál z vozu Škoda! Jaké to zajímavé setkání s naší domácí značkou. I když pravda, že škodovky tu nejsou zrovna neznámými stroji. Současný modely jsou zde k vidění poměrně často, ale i v minulosti byl import na Nový Zéland jednou ze stálic zahraničního obchodu mladoboleslavský automobilky. V šedesátých letech se tu montovala pozapomenutá Trekka a v osmdesátých letech dokonce místní zastoupení nasadilo jednu „stotřicítku“ do Rally of New Zealand, a nevedli si s ní vůbec zle. Ale zpátky na okruh. Po trati se rozkroužily tentokrát monoposty let osmdesátých a tak je to už celkem hukot. Formule F5000, kdysi konkurenční šampionát Formule 1, vlastně taková její obdoba z jižní polokoule. Pětilitrový motory pohánějící již technicky velmi vyspělý podvozky, ale zas ne tolik svázaný restrikcemi jako Formule 1, to je taková symfonie, po který Vám náramně píská v uších. Co je zajímavý na Teretonze, že se jezdí proti směru hodinovejch ručiček. Většina evropských i zámořských okruhů se jezdí po, dokonce to vede i k používání pravostrannýho řízení u cestovních vozů pro snažší pilotování do zatáček, protože ty pravotočivý zákonitě převládají. A tak tady, kde by jim to hrálo do noty, neb většina aut má pravostranný řízení, zase obráceně. Ale to už po okruhu burácí osmiválcový TVR kanadskýho pilota Jacka Ondracka v doprovodu neméně hlučnejch a hbitejch Mustangů doplněných i o jednu šelmu od Jaguaru. Legendární „éčko,“ či-li E type, jako stříbrná šmouha krouží mezi záplavou Fordů Anglia a svým šestiválcovým hukotem mezi nimi zjednává pořádek. Je to věru důstojná tečka za závody nabitým dnem.

     Je však čas zase zvednout kotvy a opět vyrazit na cestu. A od teď už pojedem stále na sever. O tom, ale zas až příště. A čekání na další příspěvek si můžete tradičně zkrátit prohlídkou obrázků v galerii.